Mí lidé
Adam Česká republika je spolek.
Adama založili (řazeno dle abecedy):
Hanka je psycholožka. Učí na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a jako dobrovolník už spoustu let spolupracuje s Nadací Mateřská naděje.
Je vdaná a má čtyři syny.
Tomáš je demograf, tedy člověk, který umí spočítat kolik se lidí kdy narodí a umře a kolik to všechno bude stát. Učí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Je ženatý a má dva syny a dceru.
Standa vystudoval DAMU, je to tedy odborník na to jak hrát divadlo. Učí na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze a taky na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Je ženatý a má dvě dcery a syna v pěstounské péči.
Další členové Adamova týmu:
Linda Pajić. Linda je odbornice na PR. Je vdaná a má dvě děti.
Jana Kubínová. Jana je právnička zabývající se rodinou a reprodukční medicínou.
Catriona Menzies. Cat vystudovala sociální a politické vědy a pak ji její toulavé boty odtáhly z rodného Skotska do srdce Evropy. Nyní už ve střední Evropě žije skoro 15 let (a přitáhla sem i svou druhou polovičkou) a pere se s jazyky – slovenštinou, češtinou, francouzštinou a trochu i s ruštinou. (Adam dodává, že Cat je v této pranici jasný vítěz!). Cat tráví svůj čas výukou, výzkumem a jazykovými korekturami (obvykle v angličtině). Je bezdětná.
Spolek je založen na dobrovolnictví, nemá žádnou placenou pracovní sílu (ale šikla by se..)
Proč jsme neziskovku založili?
O psychosociální problematiku spojenou s nenaplňujícím se rodičovstvím jsem se začala zajímat začátkem devadesátých let; to jsem ještě ani nebyla psycholožka. Asistovaná reprodukce v té době začínala a internet taky. Literatura nebyla v podstatě žádná.
Moje dobrovolnické aktivity se časem rozšířily i na výzkumné a vzdělávací a něco mi na celé té situaci začalo vadit. Něco mi nesedělo. Vadili mi přešťastní rodiče s vyfiknutými dětmi na informačních materiálech pro pacienty. Třikrát jsem vydávala knihu a vždycky jsem musela zabojovat za to, aby na obálce nebyl nějaký dětský symbol (měla jsem ovšem obrovské štěstí na vydavatele, neboť si to vždy nechali vysvětlit). Obracely se na mne téměř výhradně ženy. Překvapovalo mne, že v diskusních skupinách na internetu diskutovaly jen ženy. A udivovalo mě, že problém se na odborném i laickém fóru prezentoval jako zátěžový jen pro ženy, jako kdyby muži o rodičovství nestáli; naprosto to neodpovídalo stále se zvyšujícímu počtu mužů, které jsem potkávala v čekárnách gynekologických ordinací a tatínků na dětských hřištích, ve školkách, družinách a v čekárnách u pediatra.
Začala jsem reprezentovat Mateřskou naději v mezinárodních organizacích a opět jsem byla zaskočená – všude samé ženy a informační materiály jako by si z oka vypadly, bez ohledu na zemi původu: miminka, šťastní partneři, břicha těhotných, růžové barvy, mašličky, kytičky,... Byla jsem čím dál tím víc přesvědčená, že zádrhel není v tématu, ale v tom, jak se o tématu mluví. V tomto přesvědčení mne utvrzovaly i ženy, které se na mne obracely; mnohé z nich totiž deptalo nejvíc to, že nesdílí jazyk, typický pro „nenaplňující se mateřství“, a hledaly v tom příčinu jejich neúspěšných snah o otěhotnění. Řečeno srozumitelněji: myslely si, že nejsou ty správné ženy, vhodné pro mateřství, když jim vadí ty řeči „o“ a „kolem“. Podezření, že se jedná o špatně nastavený způsob komunikace potvrzovaly i reakce mužů, těch odvážných a ochotných jít s partnerkou za mnou probrat téma. Jakmile muž zjistil, že nějaký ten drsnější výraz a černý humor já i jejich partnerka vítáme, rozvinula se pohodová a otevřená diskuse, která pokračovala i doma.
Věděla jsem, že se zavedený způsob komunikace (sociologové a filozofové by řekli diskurz) mění moc těžko a moc pomalu. Vysnila jsem si tedy neziskovku, která by změně napomohla.
Společně s Tomášem, Standou a fiktivním průvodcem Adamem doufáme, že náš poněkud netradiční projekt najde své adresáty a že bude mít smysl.
Hanka
