PR strategie Ostatní
Mezi nejběžnější konverzační témata patří práce, zábava .. a rodina. Je normální a očekávatelné, že se vás lidi ptají zda máte děti. Tato otázka se však stává noční můrou těm, kdo dítě nemají, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně; někdy ji považují až za jistý druh šikany. Hůř jsou na tom ženy: jednak je rodina v ženském kolektivu dominujícím tématem a jednak bezdětná žena je okolím hůř tolerována než bezdětný muž.
Složitější komunikace bývá s vlastními rodiči a blízkými příbuznými, protože jejich touha po potomku může být větší než ta vaše (navíc i oni jsou terčem dotazů jejich vrstevníků „kdy už“ budou prarodiči), vzhledem k citové blízkosti se mohou cítit více oprávněni klást různé doplňující dotazy a hůř se odkazují do přijatelných mezí. Je možné okolí rozdělit do skupin a někomu říci víc a někomu míň. Dostáváte se ale tak do rizika, že oni si to řeknou navzájem.
Jako má filozofie tři základní otázky (Co mohu vědět? Co mám dělat? V co mohu doufat?) a dechovka tři zásadní otázky (Proč ta sova tolik houkala? Proč ten jetelíček roste u vody? a Proč se ty hájové zelenají?), tak má i okolí k bezdětným tři otázky: 1. „Kdy už?“, 2. „Kdo za to může?“ a 3. „Co s tím děláte?“. Na všechny je nutné nějak odpovědět, a to i když se s partnerkou rozhodnete pro strategii „komunikační minimum“. A je třeba odpovědět tak, aby se co nejvíc zúžil prostor pro fantazii tazatele. Tazatel si totiž to co se nedozvěděl nějak vymyslí a postupně času ztratí přehled o tom, co se dozvěděl od vás a co si přičinlivě domyslel. Jak ale konkrétně odpovědět, to je babo raď, ideální pro všechny použitelné odpovědi neexistují.
Otázka č. 2 „Kdo za to může“ je nejhorší a správně by vůbec padnout neměla. Jednak za poruchu plodnosti nikdo nemůže, je to nemoc jako každá jiná a je naprosto neetické spojovat ji s nějakou vinou. A jednak – komu je co do toho, kde je příčina bezdětnosti páru? Snad jen ošetřujícímu lékaři. Někomu vůbec nevadí na potkání s listonoškou rozebírat spermiogram nebo počty transferovaných embryí; musí s tím být ale srozuměn i druhý partner, který bude v hovoru pokračovat třeba s popelářem. Pozor ale aby to nebylo v rozporu s PR strategií vůči dítěti!! Je třeba mít vše velmi dopředu rozmyšlené a v páru projednané. Jiný si soukromí chrání víc. Ale i když fakticky okolí do soukromých věcí nic není, je nutné na otázku č. 2 nějak odpovědět. Když na ni totiž neodpovíte, okolí si odpověď vymyslí. Obvykle si vymyslí to, že příčina bezdětnosti je na straně muže: tam se totiž předpokládá větší zájem o utajení, mužská porucha plodnosti je větším stigmatem. Kompromisní a celkem akceptovanou odpovědí může být „u nás je u každého trochu něco malého“. Nabízí se ještě odpověď „u nás nikdo nic nenašel“, ale tím se dostáváte do rizika, že okolí nabídne jako příčinu okamžitě „psychiku“ (stres nebo psychický blok), i když, popravdě řečeno, těmto spekulacím se stejně pravděpodobně nevyhnete. Víc o psychogenní infertilitě najdete v sekci Dezinformační odbor.
Okolí také nabízí nejrůznější rady „co s tím dělat“, často právě v souvislosti s velice rozšířenou představou infertility jako nemoci duševní. Někdy jsou banální (odjeďte k moři), jindy trapné (řekni sousedovi), ale některé z nich mohou být i veselé (spermiogram se zlepší když se muž lekne). Pokud pár není výrazně nad věcí a nenajde polohu, ve které se umí radami pobavit, pak se po velmi krátkém čase bezdětní partneři stávají těžkými alergiky na jakoukoli poznámku okolí, i na naprosto nevinnou. Někdy na radílky zabírá odpověď „To jsme zkoušeli teď celý půlrok a nepomohlo to. Nevíte ještě co dalšího máme zkusit?.... To jsme zkoušeli před pěti roky a taky to nepomohlo. Nevíte ještě něco zaručenějšího?...
Radílci nejsou rozhodně česká specialita, radílci jsou všude. Na americkém webu www.spermtest.org doporučují za každou vyslechnutou radu vyinkasovat od radílka dolar a tak šetřit na další IVF; Američané byli vždycky prakticky založení a umí to v byznysu. Zakládám Seznam zaručených rad. Najdete ho v Dezinformačním odboru a budu rád, když do něj přispějete. Ale upřímně řečeno – je velmi pravděpodobné, že každý z nás se podobně, tedy nevědomky a neúmyslně necitlivě, chová zas k jiným lidem, kteří jsou v jinak složité situaci... .
A jsou ještě dva zásadní důvody, proč zvažovat množství zveřejňovaných informací. Prvním je ochrana dítěte – viz. PR strategie Dítě – a druhým je ochrana sebe sama před další psychickou bolestí. Je nutné vědět, že cesta za dítětem nebývá procházka růžovým sadem, a dopředu s tím počítat. I když jste třeba oba otevření vůči okolí, co se týče příčin poruch plodnosti a léčby, tak nemusíte být odolní v situaci, kdy se IVF nepovedlo (a vy jste všechny kolem informovali o tom, kolik se odebralo vajíček, kolik se jich podařilo oplodnit a jaká máte krásná embrya) a nebo v situaci, kdy je léčba úspěšná, ale jen na chvíli: těhotenství skončilo potratem. Někdo potřebuje bolest sdílet s ostatními, ale ne každý je takový. Pro mnohého jsou dotazy na těhotenství šťouráním v otevřené ráně a při dalším IVF nebo dalším těhotenství volí taktiku nic nikomu neříkat přinejmenším až do ukončení nejrizikovějšího prvního trimestru (často však až do dosažení 25. týdne, kdy je plod schopný života mimo dělohu). Odhadněte společně velmi dobře dopředu své síly.
